Barbuchovo

Začátkem října jsme se rozhodli, že poněkud masochisticky strávíme prodloužený víkend s našima bafanama v kempu ve Mšenu. Jestli má někdo touhu se ptát proč zrovna tam, tak rovnou sděluji, že ona dobrá majitelka je jedinou majitelkou kempu, která nám po ohlášení nesdělila, že jim chatky vyhořely-spadli-právě odjížděj na roční dovolenou případně se rozhodli že své podnikání ohledně ubytování rušej :o). Měla jsem tak trochu podezření, že paní vůbec netuší, která že to jsme "partička s pejskama ke kolenům", která tam strávila prodloužený víkend již minulý rok. Příkaz od Venduly zněl...Barbuchovic smečka to má nejblíž, přijede v poledne. To že jsme přijeli s dvouhodinovým zpožděním bylo v důsledku toho, že jsme nutně potřebovali dofouknout našeho žabožrouta tak, aby pojmul mnoho kil žrádla, 2 bulíky a mě s Oldou. Na místě už byla Věrka s Tájou, Vendula s Gi, Adélka s....tajemnou cholerickou Agátou. Podle jsme zabrali chatky na "slunci" aniž by nám došlo, že pokud jsou na slunci odpoledne, dopoledne u nich zmrznem, nadšeně jsme zbudovali žrací český stůl, pohled na tu horu jídla mě uklidňoval-pořád jsem měla na paměti, jak jsme minulej rok u majitelů loudili jídlo :o/. Další účastník na kterého se ve čtvrtek čekalo byla Šárka s Artíkem (tímto klukovi kazbunďáckýmu posílám k Duhovýmu mostu pusu na čenich). Při vybalování jsme byli upozorněni Adélkou, že nemáme moc rajtovat kolem auta Venduly, kde spí Agáta, byla prý nějaká vzteklá už cestou tam. Auto jsme obcházeli velikým obloukem a už ze vzdálenosti 5m raději šeptali...Agáta nám byla představena, až když jsme přestali být ostražití a hlučeli jsme. Byli jsme tedy s Oldou pozváni na zápraží jejich budky, kde naprosto vážná slova Venduly "tak tohle je Agáta" ve mě vyvolala nezvladatelnou vlnu paniky. Mám-li být upřímná, hlavou mi probíhalo několik myšlenek současně, ale ani na jednu nejsem hrdá :o)))))))...šmarjááá, dyť je to plyšák!...ta Adélka ale vypadá normálně, to je divný!...doprdele, snaž se tvářit jako že i ty někdy za sebou taháš dřevěnýho kačera!...proboha, zavři aspoň tu hubu, když už na Agátu tak blbě čumíš!...TAK TOHLE VÁM HOLKY NEZAPOMENU!!!! :oD Naštěstí hned poté dojela Šárka s Artíkem, tak jsme se s Oldou vyhnuli rozmazávání našich reakcí a já děkuju fotobohu,že Věrku,Vendulu ani Adélku nenapadlo vzít do ruky foťák :o). Podvečer se nesl v klábosení, pití zprvu nealka, ale s přibývající tmou a zimou alka...a pak se to Oldovi stalo...nedomýšlíc důsledky, dala jsem Oldovi na pití plecháček a nechala ho, aby si poměr whisky a coly určoval sám. Náhle přestal souvisle komunikovat a ani pokus zvednout se z křesílka mu tak úplně nevyšel 8o/. Poté mu byl plecháček odebrán, stejně jako flaška, do ruky mu byl vražen hrnek s kafem ...a pak se zas tak náhle vrátil do původního stavu...nikdy jsem tohle neviděla 8o). Ráno se neslo ve vůni hemenexu a po bohaté snídani jsme vyrazili na první procházku. Bylo tam neuvěřitelně krásně, jak jste určitě viděli na fotowebech u holek, nevynechali jsme ani hromadné focení před zrůdnou muchomůrkou u vycházkové trasy, vysápali se na pokličkové útvary a cestou zpět dumali, jak bychom s tou dálkou zpět do základního tábora vydupali. Měli jsme hlad a žízeň a při představě km zpět nikdo z nás radostně nezahýkal. Vedení jsme nechali na jediným chlapovi ve skupině, Oldovi, v jehož orientační smysl jsme bezmezně věřily...ŠPATNĚ!!! Nejprve našel "zkratku", byla úžasná, pořád strmě dolů s kopce. Na dně tý strže nás čekalo překvápko :o(...značky vedly zas nahoru, skoro kolmo do kopce. Pesani, do té doby táhnoucí jak hovada, se rozhodli, že nahoru bychom je měli tlačit...byli tedy puštěni z vodítek, ať si poraděj sami a my, při zachytávání se kořínků a stébel trav, zdolávali ztěžka metr po metru vzhůru. Pak jsme byli vedeni cestou mezi poli, kde jsme našli remízky s úžasnýma jablíčkama, kde jsme se my i pejskové napásli, objevili jsme i ořešáky, kdy jsem já a Věrka donutily všechny ostatní narvat si kapsy oříšky (nikdo bohužel neměl batoh :o/ a mě to tak trochu připomělo loňskou situaci, kdy jsem nutila holky sbírat houby a rvala jsem je do kadících pytlíků :oD)..V základním táboře nás už vítal mistr Venoušek s Bárou, takže mě už chybělo jen jedno dítě, které mělo dorazit večer a to Lucka s Tomášem a Lexinou :o))))). Taky ten den měla dorazit Renča se svýma chlapama, takže se odpoledne neslo v očekávání příjezdů, lelkování, cpaní se - Bára mě tedy trochu zaskočila s dietou, kterou si přivezla, ale věřím že příště si už řízek s brsalátem dá 8o) - hry pesanů byly zpestřením a před Oldu byla postavená výzva přípravy ohniště. Naštěstí právě v tu chvíli dojela Aranka s chlapiskama ... Dareček mě svou prostorovou výrazností opravdu zaskočil, na fotkách vypadá jako pes a ne jako malej kůň ale asi jen kvůli tomu, že nikdy není focen třeba vedle popelnice, jejíž rozměry jsou obecně známy :o). Smečka se nám tedy rozrostla, oheň už vesele plápolal, když se konečně ukázal bílý žabožroutík, neklamná známka že přijíždí Lucka. Ještě pomatený Lexině se mi povedly lípnout tři hubany na čenich, první a poslední bo pak už nabrala svou obvyklou rychlost světla a ...VYSTOUPILA I BALÚ! Konečně jsem si tedy mohla pomuchlat i ten "přelud" o kterým všichni víme, ale do té doby jsme ho nikdo ještě neviděl 8o). Byli jsme komplet ... poznámka Venduláka "tak konečně jsi spokojená, máš nás tu všechny" plně vystihovala mé závěry ze sčítání dětí :o))))))). U vohýnku jsme tedy strávili večer a noc, přičemž si já nepamatuju časovej úsek cca od půlnoci do dvou a může za to Bára, protože její pitnej režim zavinil, že nepila se mnou mojito, čímž se stalo, že jsem všechno vychlastala sama :o/. Jak jsem se doplazila do naší boudy, netuším, ale že mě vopustily zbytky mozkových buněk je jasný z toho, že jsem si v opileckém nadšení z vnitřního tepla, sundala fusekle, takže ráno mě ztuhlou Olda dostal z pelechu pouze na základě magické věty "máme hlad" :o))))))...to mě spolehlivě rozcvičí. Při snídani přijeli ještě rodiče Lucky a hned po ní jsme vyrazili na další výlet. My "staří" Mšenováci jsme všechny ostatní zlovolně táhli trasou, která nám minulej rok vyrazila dech ... schůdky do skály vytesané v hloubce na kopýtko kamzíka, zapuštěnej řetěz po skále se pnoucí, jediná cesta kudy dál...představa, jak čelo průvodu v úžasu stane před tímhle testem zdatnosti nás naplňovala poťouchlým nadšením. Akce samotná připomínala tak trochu přenášení dobytka zavěšeného pod helikoptérou :o))))...zespoda bylo dobře vidět vytřeštěné voči na kšandách zmítajících se bulíků i vytřeštěné voči našich statečných mužů, kteří si je museli předávat jednou rukou bo druhou se přidržovali na skále. Škoda...věčná škoda, že v nastalé hrůze a panice nikoho nenapadlo vytáhnout foťák :o))))). Fotky seshora, kdy co strom, to uvázanej jeden vynesenej kus, ty jsou, ale zespoda ani jedna...snad příště ;o). V základním táboře jsem upadla, po nacpání se, do hlubokého spánku, kterej zavinil, že jsem se nestihla rozloučit s Renčou a jejíma klukama a prochrápala jsem i odjezd rodičů Lucky (ale Vendulák spala taky, nejsem v tom sama ;oD). Večer už zase plápolal vohýnek, u kterýho se tak dobře klábosilo. Ráno už jsme balili, uklízeli a postupně opouštěli to úžasný místo, kde nám majitelé i počasí (letos) přálo, nepochybuju, že se tam budem rádi vracet v jakýcholiv sestavách :o). Nemohu dopustit, aby upadla v zapomění hláška Věrky, která se nesla celým bulltekem Mšeno II.....LÍSKNI JU JEDNU, DĚLÁ NA ŇU RYPÁKY! :o)))))))) Takže si budu přát, aby naši rypníčci na sebe nedělali ani nadále rypáky, abychom se zas brzy sešli a pořád budu děkovat holkám za to že JSOU a že jsou naprosto dokonalá míchanice humoru, hravosti a jedinečnosti ... je fajn mít takovou skupinku přátel se kterými se rádi budem vracet kamkoliv či poznávat cokoliv :o)))))!