Barbuchovo

To bylo tak ...kdysi dávno jsem jméno měl, bylo vznešené a urozené, měl jsem ho ještě v okamžiku, kdy jsem odcházel se svou novou paničkou od své maminky. Zpočátku jsem byl obletovaný člen mé nové lidské smečky, moc jsem je miloval a tehdy ještě i oni mě. Určitě to tak bylo. Po nějaké době, jak jsem dorůstal v krásného silného psa, dostávalo se mi jejich pozornosti stále méně a méně, až jednou mě má panička naložila do auta a odvezla tam "kde se budeš mít dobře, je tam zahrada"...ano...takhle to řekla. Nelhala, zahrada se stala mým domovem, boudou, útočištěm, byla jen a jen moje, byl jsem tam SÁM. Sám celé dny, týdny, měsíce a pak i roky. Jméno jsme ztratili asi někde cestou na tu zahradu, protože od té doby jsem byl zván jen "ten bulík". Žrádla jsem moc neměl, ale to málo stačilo, abych přežil. Myslel jsem si tehdy, že to tak má být...že tohle je ten "život", který žijí všichni pejsci, jsou na svých zahradách sami, k žrádlu dostanou jen tolik, aby nechcípli hlady, spěj na prknech, kam jim hodný soused dá aspoň starý koberec, uléhaj na něj stočení do klubíčka, aby ráno rosu z kožíšku vyklepali a doufali, že ten den bude TEN DEN, kdy se NĚCO stane. Nestalo se nic...celých osm let. Jen soused mě sem tam pohladil přes drátěný plot, v jeho očích jsem viděl smutek i zlost, když viděl mé boláky z proleženin, mou zlámanou nohu o kterou se nikdo nestaral, vyrážku, která mě zoufale trápila a HLAD, všudypřítomný hlad a neustálá žízeň, když dlouhou dobu nezapršelo. Netušil jsem to, ale v průběhu těch let se začaly přepisovat písmenka v Knize mého osudu. Dozvěděli se o mém životě lidi, které jsem neznal, někde za mnoha a mnoha kopci odcházela k Duhovému mostu v jedné lidské smečce jejich milovaná psí stará dáma a můj příběh se donesl i k uším jedné úžasné lidské bytosti, o které jsem dodnes přesvědčen, že je psí víla a jen pro tenhle svět je v podobě člověka. Určitě to tak musí být...nic jiného mě v mé staré těžké hlavě nenapadá. Mé osamělé dny v Zahradě se začaly chýlit ke konci. Nejprve jsem si myslel, že k mému konci...už jsem chtěl jít k Duhovému mostu, zbavit se neustálého hladu, žízně, bolesti a zlomeného psího srdce nezájmem, byl jsem starý a nemocný, nikoho jsem nezajímal, pohlazení a přitulení byly jen vzpomínky z mého štěněcího mládí... Byl jsem smířen se svým Osudem. Jenže v mé Knize se už přepisovaly celé věty...ba co dím...celé kapitoly. Poslední dny kolem plotu chodívala slečna...často...hezky na mě mluvila a vždycky mi něco na zub přinesla, myslel jsem, že jí posílá hodný soused, nechal jsem se hladit, to bylo moc příjemné, chtěl jsem aby před tím plotem zůstala napořád, chtěl jsem "svýho" člověka, i když byl za drátem, neměl jsem po jejích návštěvách hlad a i mé široké bulteriérské srdce se s každou její návštěvou zatetelilo nesmělým pocitem uloupeného psího štěstí. A jednou v noci se to stalo...byla to TA NOC pro kouzla stvořená. Vzbudil mě známý hlas...hlas psí víly v podobě hodné slečny, bylo to trochu zvláštní, věděl jsem, že za mnou chodí jen když je den, mé staré poloslepé oči jí ve tmě nepoznaly, ale ten HLAS, ten hlas mě nemohl zmýlit. Byla to ona! Přišoural jsem se k plotu a pak Osud vytrhal poslední listy z mé Knihy, ve kterých bylo psáno,že umřu sám, hladový a v bolesti a k Duhovému mostu přijdu jako ten, který nikoho z lidských bytostí nečeká. Když o tom tak přemýšlím, MUSÍ to být víla...nevážil jsem sice mnoho, ale i tak jsem byl velký pes a plot vysoký...MUSELA mít nadpozemskou sílu nebo jí pomáhala láska ke všem psím týraným tvorům...chvilka mého zmatení, vyděšení a trochu bolesti ...ALE NÁHLE JSEM BYL NA DRUHÉ STRANĚ PLOTU, BYL JSEM S NÍ!!!! I pro tenhle jediný okamžik mi stálo za to žít, pro okamžik, kdy jsem někomu nebyl lhostejný a nebyl mu lhostejný ani můj neradostný život. Pak přišly hektické dny, které se mi překrývají a splývají, byl jsem doma u psí víly, byli tam další pejsci, kteří mi vyprávěli o opravdovém psím životě, tedy životě v dostatku všeho, žrádla, čisté vody, péče a hlavně lidské lásky. Vyprávěli mi o hrách, procházkách cizími místy, o psaníčkách psaných na staré lampy a rohy domů, o mazlení a tulení se ke svým páníkům, o kamarádech, které při procházkách potkávají...bylo to jako sen...neuvěřitelně krásný sen, tolik štěstí...malou chviličku mi bylo líto těch osmi osamělých let, ale teď bylo teď a já nadšeně poznával všechno, co mi psí kamarádi vyprávěli. Nevěděl jsem, že psí víla pro mě hledá domov a "mé" lidi, nevěděl jsem, že potkala druhou psí vílu v lidské podobě, která o takovém místě věděla, místě, kde se mi dostane všeho o co mě Osud a lidi připravil prvních osm let mého psího života. Ony dvě víly tedy na nic nečekaly a jednoho letního dne jsem jel se svou dočasnou paní na výlet. Sám, bez psích kamarádů, se kterými jsem do té doby bydlel. Cestou mi pořád říkala, buď hodný, chovej se se psí důstojností starého pána, jedeme na výlet, kde bude i jedna psí slečna se svýma páníčkama a když budeš hodný, čeká tě ráj... Chvíli jsme čekali u druhé psí víly doma a pak už jsem jen slyšel...jsou tady...šli jsme ven a za malinkou chvilku jsem JE uviděl. Bulteriéří slečna, která s nimi přijela byla neodolatelná i pro mě, starýho pána, od doby co jsem jí spatřil, jsem nemohl jinak, než jí projevovat svou náklonnost. V jejich očích jsem ale i tak spatřil zděšení ... asi neměli žádné zkušenosti s tím, jak může vypadat "nepéčí trpící" pes. To se ale během každého kroku procházky měnilo, ke konci mě vedla už ta cizí paní a v jeden okamžik si ke mě klekla a zašeptala mi do ucha "všechno bude dobrý, teď už to bude  všechno dobrý" a já věděl, že mám konečně ty "své" lidi, že si mě vybrali a od téhle chvíle patřím k nim. Ještě jsme byli chvilku odloučeni, ale deset dní bylo v porovnání s osmi lety jen mrknutí oka...a pak mi moje psí víla jednoho rána balila mých pár věcí do batůžku a já se šel rozloučit se svými psími kamarády, kteří s ní bydleli, nasedl do jejího auta a jeli jsme...jeli jsme prý tam, kde na mě čekají už "moji" lidé...MOJI , to bylo krásné slovo, ale pořád jsem ještě nevěřil a taky se trochu bál, bál jsem se Zahrady, bál jsem se opustit ten můj ráj do kterého jsem se díky síle své psí víly dostal, bál jsem se, že si to rozmysleli a nikdo na místě čekat nebude, bál jsem se...prostě jsem se bál. A pak už jsme byli na místě a ONI tam čekali, usmívali se, hladili mě, paní mi zase šeptala tolik uklidňující slova, jejichž významu jsem nerozuměl, ale cítil jsem, že v jejich srdcích je pro mě místo. Moje psí víla, která začala přepisovat mou Knihu osudu se na mě naposledy usmála, pohladila mě po hlavě a řekla "buď hodnej a nedělej mi ostudu"... a pak už jsem viděl jen její menší a menší postavu v zadním okénku auta. Jel jsem se svými lidmi do svého psího bezpodmínečného ráje, do ráje, kde je plná miska vody, žrádla, kde je moje malá ségra, kde mám svůj fotel a svoje psí kamarády, kde mám vyšlapané procházkové cestičky, kde se mi dostává všechna ta láska a péče, která se někde těch nehezkých osm let střádala. Mým lidem nevadí, že nejsem zrovna manekýn, milují mě takového, jakého si mě vybrali...a to je opravdové psí štěstí. Vrátím se ještě na začátek...kdysi jsem měl honosné a vznešené jméno...ale můj psí život byl zoufalý...pak jsem ho ztratil...a dneska mám jméno Matěj, není vznešené, není honosné je obyčejné, ale žiju si jako KRÁL! Moc si přeju, aby všichni ti pejsci, nechtění, neopečovávaní, týraní...našli svou vílu v lidské podobě a aby bylo víc takových domovů, kde se místo v srdci i u misky pro tyhle nešťastníky najde. To co čtu v očích svých lidí, bych přál každému zanedbávanému psímu kamarádovi. Možná je to pohádka, možná je to jen legenda...a možná...možná je to skutečný příběh, tak jak se stal a zaznamenal ho pro vás Matěj :o).